Když láska bolí
Jistě snad každý z nás poznal na vlastní kůži, jak bolí zlomené srdce, když nás partnerka opustí. Někdo se se situací časem smíří, jiný je ovládán stresem, svět ztratí barvy a je jen černobílý. Ale toto téma nebudu dnes rozebírat. Chtěla bych vám povědět pravdivý příběh, kdy láska může bolet daleko více.
Nedávno jsem se dívala, sama nevím už pokolikáté, na americký thriller Noci s nepřítelem. Nějak to ve mně vzbudilo asociací vzpomínky na ženy s podobným osudem, jaký měla hrdinka příběhu v mistrovském podání Julie Roberts, a které jsem osobně poznala. Teď tu sedím úplně mentálně vyčerpaná a hlavou mi běží film se vzpomínkami na tisíce rad a stovky fyzické pomoci ženám a mužům, kteří si sáhli psychicky vyždímaní a zlomení až na dno svých sil.
Vzpomínám na příjemnou mladou tmavovlásku. Vypráví mi o hodných rodičích, o městečku na Moravě, kde vyrůstala, o dětech, o práci, o keramické dílně, kterou sama vybudovala. A také o partnerovi, s nímž žije 10 let. V tu chvíli se promění. Viditelně se ovládá, aby se nerozplakala. Říkám jí, ať pláče, že to pomáhá. Pláče, a pak dlouho mlčí. Modřiny sice zmizely a zlomené kosti srostly, ale jizvy v duši se nehojí. Budou bolet už navždy.
Když Dáša potkala Mirka, doopravdy se zamilovala. Byl podnikavý, energický, laskavý i láskyplný. On měl firmu provozující servis keramikům a sklářům, ona měla keramickou dílnu. Tvořili ideální pár až na to, že Mirek hodně žárlil, později ji tropil scény, při kterých ji občas uhodil. Milovala ho, tak se utěšovala, že se vše změní, až přijdou na svět děti. Nezměnilo se nic. Pak se zas utěšovala, že když bez něho nikam nepůjde, ba ani na nákup, scény přestanou. Přestala chodit cvičit, nestýkala se s kamarádkami, ale nenapadlo ji, že když půjde s dětmi do bazénu, bude to důkaz její nevěry. Byla za to potrestána zlomenou rukou. “Musím být hrozná“, říkala si a přemýšlela, co asi dělá špatně. Ač se snažila sebevíc, facky pak už padaly denně. Vloni Mirkova zuřivost dosáhla vrcholu, a když děti Dášu bránily, zmlátil i je, a to tak důkladně, že krom pohmožděnin měly i tržné rány. Dášu jsem přinutila podat na partnera trestní oznámení a nasměrovala ji, kam se má obrátit o pomoc a vyžádala si kontakt na terénní sociální pracovnici. Dáše trvalo víc než rok, než se dala trochu psychicky dohromady. Vždyť byla léta vmanévrována do pozice, že je nesvéprávná a ať udělá, co udělá, je to špatně. “Zlomeniny nejsou ovšem nic proti psychickému teroru. To vše od člověka, za kterého bych dřív dýchala“, říká smutně.
Proč neutečou? Proč to někomu neohlásí? Tak se ptají ty, které měly to štěstí, že násilí od partnera nikdy na vlastní kůži nezažily. Potíž je v tom, že pachatelé domácího násilí se většinou na veřejnosti chovají normálně, dokonce vlídně a zdvořile, umí kulantně jednat jak s lidmi v okolí, tak s úřady. Není divu, že jak ti kolem, tak sama oběť nakonec uvěří, že „nenormální“ je ona.
Přemýšlím o tom, proč se domácí násilí v poslední době tak rozmáhá. Ne, není to tím, že by oběti najednou dostaly víc odvahy si stěžovat, opravdu se šíří jak lavina. Kam se poděli všichni slušní lidé? Pohltil je natolik stres z práce a zodpovědnosti za rodinu, že vyplula napovrch agresivní povaha? Co nutí partnera, ať už je to muž nebo žena, tomu druhému ubližovat, a to buď přímo fyzicky či psychickým nátlakem? Dochází u nich ke snížení toleranční schopnosti či frustraci? Nebo naopak touží po frustraci partnera? Ale PROČ? Nikdy jsem nechápala oběť domácího násilí, že si to vše nechá líbit. Proč jim chybí sebevědomí? Je to výchovou? Mají nějaký psychický problém? Usurpátor, pokud oběť nepřizabije, jen týrá, ať psychicky či fyzicky, má podle EU svá lidská práva. Lidská práva oběti jsou jaksi v pozadí, nejdříve na 2.místě.
Domácí násilí má 5 složek:
- fyzické násilí
- ekonomická kontrola
- psychické násilí
- sexuální zneužívání
- sociální izolace
A tak oběti často nezbývá, díky úžasně formulaci Lidských práv EU, než sbalit svých pár věcí a uchýlit se do azylového domu, a to ještě jen v tom případě, že město je natolik solventní, že nějaké takové útulky má. Ale i tak radím všem, kteří nějaký druh domácího násilí zažili či zažívají, ať seberou odvahu a brání se. Volají policii, obrátí se na sociální pracovnice a hlavně ať nevěří slibům, že už se to nikdy opakovat nebude.
Vám všem přeji, aby vás láska nikdy nebolela.
Vaše Magdaléna / Věštírna Jednička
Dalšie články poradca
Na toto téma už toho bylo mnoho napsáno a mnoho řečeno, ale je ještě spousta ...
Výber ideálneho darčeku v podobe parfému pre akúkoľvek osobu pohodlne a jednoducho?
Kupovanie darčekov je pre mnohých z nás stále veľmi náročným úkolom. Aj ...
3 dôvody prečo si ľudia volili vo vzťahoch strach namiesto lásky
Všetci poznáme strach. V živote sa s ním každý z nás aspoň raz stretol. A ...
Nalaďte své duše na pozitivní vibrace
Rok 2013, který se podle mnohých teorií měl odehrát bez populace na planetě ...