Mezi nebem a zemí

Tento článek je určen lidem, kteří se zamysleli nad podvědomím, co nás vede vpřed, kdo se řídí intuicí a jen bezhlavě nenaslouchá, co mu je předkládáno novodobým životním stylem.

Neustále slyším: “musím, spěchám, nestíhám”. Proč?

Tím, že na všechno tlačíme honem honem, události neurychlíme.

Spěchám, musím to stihnout. Proč nevyrazit o něco dřív a dorazit v klidu. Neustálý stres si vytváříme sami. A proto zastavme se! Uvědomme si, že naše tělo má určitou kapacitu. My jí nemůžeme vyčerpat za den, ani za měsíc, ale ani za rok.

Náš život je předem určený, ať chceme nebo nechceme. Naše duše, která dostala tuto tělesnou schránku (a možná si jí i vybrala) zde má nějaké poslání. Když tělo vyčerpáme a zničíme ho dejme tomu do 50 let a máme tu ještě třeba 30 let něco dokončit, jak se nám bude s tímto energicky vyčerpaným tělem plnit zatím nesplněné? To si musíme uvědomit a říci si: “Toto je moje tělo a podle toho, jak se o ně budu starat, bude schopné dotáhnout svoje poslání do konce.”

Do konce? Tady se musím zastavit. Je vůbec nějaký konec? Nebo je to začátek? Mám zkušenosti z odchozími dušemi a možná je má každý, kdo se z odchozí duší setkal. Jen nedokázal tuto situaci navnímat a nebo se to bojí přiznat, aby nebyl osočen a vyloučen ze společnosti, která tuto myšlenku nebo skutečnost nepřipustí.

Ano nemusíme všechno vědět, ale podvědomí nám napoví.

Vrátím se k setkání duší a opuštění tohoto světa. Opravdu když člověk zemře, už nic není? Nikdy se vám nestalo, že jste se dostali do situace, že jste si museli přiznat: “Toto místo je mi známé, i když si nepamatuji že bych tu byla.” Dostanete se do situace, že víte, že jste “toto” už prožili, ale nemůžete si uvědomit, kdy a kde to bylo.

Proč staří lidé nechtějí do nemocnice? Chtějí zemřít doma. Duše se chce rozloučit s lidmi i prostředím, které měla ráda a které opouští. Každý člověk cítí, kdy přichází jeho odchod s tohoto světa a mnohokrát se stalo, že se vrátil zpět z takzvané klinické smrti.

Jak je to možné?

Tito lidé popisují podobné prožitky. Poutají je tu lidé, kteří nechtějí, aby odešli. Proto někteří jsou dlouhou dobu v klinické smrti, protože je nechceme pustit. Je to vůbec správné?

Co je správné? Člověk by se měl řídit zdravým rozumem a etickými pravidly, které zohledňují respekt k sobě i k ostatním. Přijměte plnou zodpovědnost za své činy a jejich následky. Zamyslete se nad svým životem. Věnujte se práci, která Vás těší. Odměňujte se za své úspěchy. Věřte v budoucnost, která vás bude naplňovat, i když se třeba teď úplně nedaří. Odpusťte si své neúspěchy a pokud to stojí za to, zkuste to znova. Nelitujme toho, co jsme udělali, protože to už nezměníme, ale toho co jsme neudělali a udělat mohli. Mějte v duši lásku a pokoru. Užívejte tady a teď, neboť minulost už nebude.

Přátelé prožijte krásné léto, využijte ho na maximum pozitivně a nezapomenutelně.

S láskou Vaše Ester / Věštírna Jednička